To už bude rok,
cos mi z vlaku mával.
A teď najednou,
krůček přede mnou.
Trochu vázne hlas,
to se někdy stává.
Taky hned co říct,
slova, jen nic víc.
A ty se ptáš co já,
jsem zdráva, jak se mám.
No žijem jak se dá,
znáš to přece sám.
Táhlo tě to sem,
další z řádky frází.
Ač vzdálen na sta mil,
vlastně jsi tu byl.
Párkrát také psals,
jak ti hrozně scházím,
brzy však jak vím,
smířil ses i s tím.
A ty se ptáš co já,
a jak mi mělo být.
Když ten kdo zůstat má,
ráčil odejít.
To člověk nechce spát
a jíst mu nechutná,
Den po dni tisíckrát,
ptá se a co já.
Co ty o tom víš,
jak rok zvolna míjí.
Jak se dlouží stín,
svátky bez hostin.
Co ty víš a znáš,
jak se hořkost vpíjí.
Do čtyř holých zdí,
když se připozdí.
A ty se ptáš co já,
jak jen se neusmát.
Je pozdě jak se zdá,
tenkrát ses měl ptát.
Jak rozumět ti mám,
jak chápat slova tvá?
Snad taky byl jsi sám
a ty se ptáš, co já.
Už to bude rok,
tak tě tedy vítám.
Vidět si mně chtěl
a teď zas, abys jel.
Já tě nezvu dál,
co když někdo spí tam,
někdo, co já vím,
možná i tvůj syn.
Tak se měj.
A ty se ptáš co já…
A ty se ptáš co já…
